Velké malé náhody

Ok. Netušil jsem, že to skončí celý takhle. Kdy už přijde ta tma? Nebo tam fakt bude světlo? Bude to bolet? Nebo se tohle všechno kolem mě prostě jen vypne? Jak to vlastně celý začalo?

První vzpomínky mám na malý dvorek u babičky, kde jsem si kopal s gumovým míčem, který měl na sobě namalované černé pěti úhelníky, aby vypadal jako "ten vopravdovej, ligovej."

Pamatuju si první barevnou televizi u sousedů, kde dávali mistrovství světa v hokeji a bylo to opravdu barevně. Co na tom, že dresy jezdily vedle hráčů a barvy byly tak trochu nepřirozené. Tak trochu hodně.

Pak školy, první lásky, první bolesti hlavy po opici, první sex, manželství, rozvod, děti... au to bolí. Vzpomínka na děti, teď na úplném konci opravdu zabolela. Srdce je najednou zaplavené nejen adrenalinem ale i slzami.

Tohle je blbej konec. Nájezd byl v pořádku, rychlost taky. Zatáčka je sice v závěru trochu utažená, ale pořád vidím dost daleko. Rezervu mám. Tedy měl bych, nebýt toho závodníka ve stříbrném BMW v protisměru. Blbá náhoda.

Za co všechno mohla v mém životě? Vlastně za všechno. Jen náhodou jsem jako malej nevběhl pod auto, když jsem běžel pro balón z babiččina dvorku. Zrovna vyšla na zápraží a něžně na mě zařvala, ať nelítám jak splašenej. Náklaďák na hlavní silnici jen projel a jeho řidič si balónu možná ani nevšiml.

Jen náhodou jsem našel v Jetřichovických skalách na pískovci ten chyt na poslední chvíli. Tenkrát bylo hrozný horko, dlaně se potily a já se dostal na hladké stěně do míst, odkud nebylo návratu. Nezajištěno a pode mnou patnáct metrů až na zem. Bylo to dlouhých deset minut zoufalého šmátrání, které pomalu přecházelo ve smiřování se s tím, že budu dole asi dřív, než jsem původně zamýšlel. A potom čirou náhodou, jsem za skalní hranou nahmátnul madlo jak v interiéru tramvajové soupravy. Tenkrát mi to zachránilo prdel.

Pro každý okamžik mého života platí, že kdybych tenkrát třeba jen zapomněl klíče, zaspal, zakecal se na schodech s kamarádem, nebo naopak nezapomněl telefon, nešel zkontrolovat zavřené dveře na balkon, kdybych přišel bych později, nebo dříve, tak by ten kýžený okamžik vůbec neexistoval. A je úplně jedno zda to byl okamžik malý, nevýznamný, nebo zásadní.

Celý život se vlastně skládá z jednotlivých malých nahodilých událostí. Naše rozhodnutí jen mění směr v tom hustém lese náhod. Buď se budeme prodírat stále rovně těmi tmavě zelenými náhodami, nebo jednou v úterý odbočíme a vrhneme se do houští náhod, které jsou světle zelené a čas od času se v nich objeví i nějaká další barva.

Do prdele! Stříbrnej bavorák?! Takový klišé. Kdyby to byl alespoň Mustang Shelby. Ten kluk za volantem je vyděšenej víc jak já. Vidím, jak se snaží strhnout volant a zároveň stojí na brzdách. Kola mu ustřelují a stříbrné auto se natáčí lehce bokem a řítí se přes plnou čáru přímo proti mně. Nečum na něj! Čum ven ze zatáčky!

Spodek plotny mého Harryho v kontaktu s asfaltem vydává táhlý škrábavý zvuk. Takhle ne! Do prdele, kde je dnes ta náhoda, co mě z toho dostane? Možná je úterý. Možná je na čase odbočit a jít za těma světle zelenejma.

Na brzdy už nemůžu, ale když neudělám nic, tak mě trefí. Musím odsud pryč. Přece neskončím takhle blbě. Dnes ne!

Beru za plyn, cítím, jak zadní kolo lehce odskočilo a stupačka stále dře o silnici. Harry zařve a v maximálním náklonu s rachotem opouští scénu. Scénu, která dnes nebude ta poslední. Žádná tma, ani světlo na konci tunelu. Je prostě úterý a bylo na čase odbočit.

„Do hajzlu tak to bylo s chlupem!“ slyším, jak mi Harry řve pod zadkem, „…tohle bylo drsných pár okamžiků.“

„Tohle byly nejdelší tři vteřiny v mém životě Harry. Ty nejdelší.“